Slovo cloud mě provází snad celý život. Jen význam, který tomuto pojmu přikládám, se s věkem mění. S nostalgií vzpomínám, jak jsem se jako sedmiletý capart učila první anglická slovíčka – cat, dog, CLOUD. Právě cloudy neboli mraky mě vždycky fascinovaly. Už jako dítě jsem sledovala ty skutečné cloudy na obloze a vkládala do nich svou představivost.
Na vejšce se mé pojímání cloudů trochu změnilo. Poprvé jsem je začala chápat jako jakousi online technologii a začala do nich vkládat svá data. Cloudy se pro mě staly místem, kam můžu uložit všechny ty seminárky a tisíce necenzurovaných fotek z party i dovolených. Nijak zvlášť jsem nepřemýšlela o tom, co a kde se s daty děje. Hlavní přidanou hodnotou pro mě bylo, že tento virtuální disk je vždy se mnou. Na rozdíl od pevného disku ho nemůžu jen tak rozbít nebo zapomenout doma, když ho zrovna potřebuji. Mými věrnými přáteli se tehdy staly Google Drive a iCloud.
Dnes, ve svém nejlepším produktivním věku (aspoň myslím) vnímám cloudy zase o trochu jinak. S rozvojem podnikání se staly cloudy jeho neoddělitelnou součástí. Vedle mé hlavy a nápadů jsou data to nejcennější, co mohu svým klientům nabídnout. Ztráta dat by se rovnala podnikatelské sebevraždě. Přeci jen ani můj počítač nezná dne a hodiny a kdykoliv se může odporoučet do věčných lovišť. Takže ta svá data musím pěkně střežit a mít je někde uložená.
Jenže s věkem se objevuje také druhá strana mince. Člověk o věcech víc přemýšlí, přichází pochybnosti a hlavně pocit zodpovědnosti. A tak si dnes mnohem více než dříve kladu otázku, co se s těmi mými daty vlastně děje? Kam přesně je nahrávám? Jasně, že do datového centra, ale kde je to datové centrum? Kam všude mohou moje data putovat a kdo všechno se k nim může dostat? Je lepší držet se hesla, co je doma, to se počítá, a volit datové centrum v České republice?
Možná bych dneska výběr cloudového řešení přirovnala k výběru životního partnera. Každý má jiná očekáváni a jiné potřeby a podle toho vybírá. Ale na něčem se asi shodneme všichni – člověk chce vědět, co může od toho druhého čekat (znát podmínky cloudu) a že ten druhý zvládne pojmout vše, co mu svěříme (dostatečná kapacita cloudu). Také chceme svému protějšku 100% důvěřovat a mít jistotu, že jsou informace u něho v bezpečí, že je nevykecá někomu dalšímu (správce cloudu nezpřístupní údaje dalším stranám). Já mám se svým cloudem harmonický vztah. A jak jste na tom vy?
zpět na blog
